To hledím tedy! Viděl jsem všechno možné v životě, ale dodnes jsem nebyl připravený, že bude někdo v protestantském prostředí takto masivně operovat přirozenou teologií. Sám jsem takto jak vy nikdy neuvažoval, vybaven přesvědčením, že z vlastních sil nikdo nejenom nemůže objevit Krista a pravdu, ale ani nemůže dospět k přesvědčení, že mu Kristus a pravda schází. A vy tu najednou přicházíte s vpáleným obrazem Krista do srdce dle Junga. To je pak jasné, že i problém misie tu stojí úplně jinak. Misie by v takovém pojetí znamenala vlastně anamnézi – rozpomenutí se na vlastní základy. Řeklo by se nevěřícímu: Můj milý, ty si o sobě myslíš to a to, ale nesestoupil jsi ještě dostatečně do hloubky, protože tam bys objevil Krista, kterého v tobě vidím i já. Tohle znám od katolíků, ostatně ne náhodou tu naznačujete vztah k Rahnerovi. A je to kompatibilní i s vaším vytěsňováním LGBT z legislativních statků manželství („pro všechny“) a z církevního hlasu. A také s jinými vašemi formulacemi. Protože pokud je Kristus vpálený do našeho srdce „přirozeně“, vyplývá z toho jistá antropologie a jistá koncepce přirozenosti, rovněž ne-přirozenosti. Když jsem psal o nemožnosti misie jiné než vlastním příkladem, úplně samozřejmě jsem operoval s protestantskými postuláty. Na toto vaše katolizující pojetí jsem nerefletoval, přiznávám. A samozřejmě by z toho vyplývala spousta filosofických problémů: proč byl Kristus, ačkoli pravda o každém z nás, takto „v nás“ odkryt pouze v nějakém civilizačním okrsku evropské kultury? Co si počít s mocí zla? Proč, když je Kristus vpálený do srdce každého z nás, s takovou námahou a v minimálním počtu odkrývaný, proč je s ním tak málo pracováno? Zde je mé gnostické křesťanství, rovněž protestantismus, pochopitelně v daleko výhodnější pozici, když považuje svět za zlý a objeví-li se tu drobek dobra, tedy „pouhou milostí“ a z externího obdarování.