Nechci úvahu zdržovat a tak ano, připustím, že misii v nějaké míře může vést přetlak lásky a nechce se mi teď hledat všemožná ujištění apoštola Pavla z 1. Korintským, že vše má být vedeno láskou. To byste musel ale opravdu mít objekt své misie rád, a to je uvěřitelné nejvýš pro misii v rodině nebo v blízkém přátelském vztahu. Upřímně toužíte, aby druhý existoval hlouběji, aby žil zakotvený v dimenzi naděje a svobody království Božího.

Ale tohle souvisí přece jen s otázkou motivace nebo formy „zvěstování“, ne se samotným smyslem, účelem misie. Ať je to s vaší láskou k druhému jak chce, cílový produkt křesťanské misie vždycky je členství nebo jiná soupatřičnost misií rybařené dušičky do nějakého společenství. Předhodíte toho, s kým to údajně myslíte dobře a v lásce, do ortopraxe nějaké církve – pravděpodobně své vlastní. Protože objekt, který misii skousl pozitivně, má být nějak dál ve víře prohlubován, vzděláván, má se účastnit společných modliteb, má si sem tam vyposlechnout kázání na biblické texty (o tom, jak to s tím Kristem a nadějí v něm vlastně je). A tam už se zmisionovaný vesele stane součástí církevního odcizení dneška. Vržen do provozu nedělních bohoslužeb s nudným nebo nehorázným kázáním, mezi málo inspirativní sestry a bratry, přispíváním na provoz, mezi všelijaké církevní deformace.

Úplně se z toho pak vytratil zřetelný smysl. Zřetelný profit. Jaký má pro druhého profit církevní provoz nebo vůbec věření v Krista? Misie tohle musí vědět aspoň sama pro sebe. Je schopná přijít na něco jiného než na tu církevní „letadlovou hru“? Jak zřetelný a jak přitažlivý je smysl věření v Krista? Co může dát druhému, k čemu může pozvat? (A prosím, hodnoťme to optikou ne-křesťana či před-křesťana.) Co mi může dát, aby byl můj život lepší? Nějakou starou tradici – k čemu? Co když někdo bez tradice dokáže žít docela dobře? Odvěkost něčeho není dnes argumentem. Nebo mi může dát jedinečné společenství – přátele v Kristu? Přátelství si přece můžu hledat i bez církve, nežiji na pustém ostrově. Někdo spíš chce, aby mu druzí dali pokoj. Může mi dát transcendenci? Transcendence je všude dost – můžu klidně do synagógy, do mešity, do neopagánské party, na rockový koncert, na Twitter, do ezoterického spolku, na jógu… Proč zrovna do kostela, proč zrovna do církve Kristovy?

Říkáte: „A propos: sekularizace. Její charakter se proměňuje. Už to není odnáboženštění, dnešnímu člověku jde - a k tomu mám statistická čísla i převládající zkušenost se středoškoláky - o prizatizce víry. Dnešní mladý člověk řekne, že ateismus je nudný, spiritualita zajímavější. (…)“ Vystupujete zde jako poměrně rozšířený typus církevníka vaší generace. V mládí tlačen do defenzívy úředním marxismem a nařvaným pokrokářstvím, které sebevědomě věřily, že čas hraje pro ně a sekularizace znamená, jak bude čím dál víc vědy a čím dál míň transcendence, až nakonec to religiózno v sekularizaci umře a nikdo ani slzu nezatlačí. Jenomže to byl nakonec úřední marxismus, který se musel pakovat a vy jste s úžasem zjistili, že sekularizace je něco bohatšího, hlubšího a rozhodně ne náboženství nepřátelského. Ale i vás Hegelova „lest dějin“ vypekla. Ta sekularizace semlela nakonec marxisty i církevníky a to, že rehabilitovala spiritualitu, ještě vůbec nezvýhodňuje to vaše Velké Vyprávění. Když chce někdo mladý spiritualitu, úplně se při tom bez čehokoli evangelického obejde. Namíchá si svůj individualistický náboženský mix, který pro něho bude pohodlný, bez obětí a z jakýchkoli disonancí se dá ze dne na den bez následků vycouvat. Pokud v mixu bude plavat nějaká přísada Krista, bude ji dnešní sekulární spirituál konzumovat prostě úplně jinak než kristovec prvního století třeba z Korinthu nebo z Efezu. S úplně jinou úrovní existenciální a myšlenkové koherence, exkluzivity, ortopraxe a spoléhání se na konsensus v komunitě. Je to s odpuštěním podobné, jako kdybyste dnes někomu 20letému hlásal lásku Abélarda a Heloisy, ale s jeho poptávkou po kamarídství s výhodami se spolužačkou by se tato vaše idea vůbec nepotkala.