K otázce po misii: Má zkušenost mě vede k jistotě, že nejlepší agitace je žádná agitace a nejlepší misie je žádná misie. Proto na otázku, jestli někdo v ČR (proč ne jinde?) dělá misii, mohu jenom odpovědět – doufám, že nedělá. Nevím rozhodně o žádném „dělání misie“, která by nebyla manipulativní a zároveň byla úspěšná.

Trochu vážněji. Jediná misie, která může něco zmoci, by byla misie vlastním příkladem, vlastním životem. Žít a věřit způsobem, který se stává sám o sobě zvoucím pro druhé. Tak, že nezvu já, ale zve můj způsob existence, ukazuje smysl někomu druhému.

Ale pokud ne všechny, tak drtivá většina misijních postupů, jak se s nimi setkávám, právě degeneruje do velmi hloupé, nepříjemné a kontraproduktivní AGITACE. Do náboru. Je v zajetí misijních představ z knihy Skutků apoštolských (kratochvilného starověkého románu tolik ahistorického, až to tříská dveřmi) nebo nedejbože Starého zákona, bez jakékoli schopnosti nahlédnout, do jaké míry jsou tyto představy závislé na starověkém způsobu života a komunikace: něco někomu sdělím, nějakou novinu, s religiózním či my(s)tickým obsahem, něco, co druhému nabídne lepší život. Takhle šlo postupovat pokud ne v pohádce, tak jedině v tom starověku. Nebo tu za model slouží různé misionářské zkazky z mimoevropského světa v dobách conquisty: potkáme blbé domorodce, podarujeme zrcátky a mezi řečí je podělíme evangeliem, polejeme svěcenou vodou a zachráníme od věčného shoření. V době postmoderny taková a z podobných nereflektovaných a rádoby biblických předpokladů působí zcela bizarně.