Tomuto tématu (vztah psychedelik a religiozity) jsem se celý život jenom chechtal a nikdy se mi nedařilo brát problematiku sebeméně vážně. Protože jsem pouhý absolvent religionistiky a nikdy jsem nemusel za religionistickou práci převzít jakoukoli odpovědnost, mohu si to snad dovolit. Předložený článek na tomto postoji nic nemění. Ale! Všiml jsem si náhodou jiného vašeho článku: „Hloubka u Tomáše Halíka“, na Svobodných protestantských stránkách. A protože pod ním absentuje diskuze, nebyla vůbec otevřena, odškodním vás, i sebe, za svůj despekt k tématu vztahu Boha a houbiček několika pokusnými postřehy k Halíkovi a jeho hloubce.

Profesor Halík představuje osobnost silně a přiznaně ovlivněnou českým filosofem Janem Patočkou a jeho orientací na Martina Heideggera. I ve své pozdní fázi používá Heidegger slova „hloubka“, „hlubina“ velmi střídmě – ale neustále vyjevuje nevypověditelnost Bytí, jeho nejen pojmovou, ale pak i jazykovou nevystižitelnost, naši nemožnost disponovat Bytím, poukazuje na tajemství našeho pastýřství bytí. Ačkoli Heideggerovo sebepochopení po tzv. „Kehre“ míří zřetelně k neopagánské inspiraci 1) presokratickými zlomky a 2) německou poezií (hlavně Hölderlin, Trakl, Rilke), zůstávají tyto formulace značně slibné pro křesťanské teologické využití. A Halík svou psychologickou a pastýřskou praxí, domnívám se, dospěl k možnosti „přeložit“ slovy „hloubka“, „hlubina“ pro moderního člověka (jehož modelem je v Halíkově práci i zvěstování dominantně pražský intelektuál, pseudointelektuál, umělec nebo pseudoumělec) Heideggerovy filosofické inspirace. V pastýřském rozhovoru se studentkou VŠ nebo v terapii na protialkoholní léčebně v Apolinářské se daleko lépe může rozvinout uvažování o vztahu k „hlubině“ než o bytí a jsoucnu.

Kdysi jsem si v knize Zdeňka Kalisty „Tvář baroka“ četl následující Kalistovu úvahu. Knihu nemám u sebe, převyprávím svými slovy. Kalista se zamýšlí, proč po odeznění baroka se objevuje v sentimentalismu 18. století, v rokoku i v preklasicismu tak silný důraz na „štěstí“, neustálá frekvence slova „štěstí“, hledání štěstí, právo na štěstí – baroko tak v zásadě vůbec neuvažovalo, jeho antropologie byla jiná. A Kalista říká: Inu, bylo tomu tak právě proto, že oné epoše štěstí chybělo. Čím silněji o něčem mluvíte, čím více to zdůrazňujete, tím větší deficit téhož prozrazujete. O statcích, které nám jsou samozřejmé a dostupné, není důvod mluvit při všech možných příležitostech. Tím pádem je Halíkův neustálý diskurz o „hloubce“ dobře kompatibilní právě s jeho úplně vyčmouchlým veřejným angažmá, při kterém se profesor Halík vyznačuje zcela nenápaditým utvrzováním a ornamentalizováním kmenových schémat „pražské kavárny“ (termín používám nerad), už snad čtvrtstoletí a věci, které je schopen k veřejnému dění vyslovovat, visí hluboce pod úrovní jeho kvalifikace i jeho možností. Při posledních prezidentských volbách se pak zestárlý profesor Halík degradoval do role úplného trollíčka s rolničkou („Pražské Jezulátko, pomož nám poslat pana Babiše tam, kam patří“). V zajatosti do podobné duchovní vyprahlosti se o „hloubce“ mluví velice dobře, jde to vlastně samo – tak jako v pohádkách hladovci sní o království klobás a jitrnic.

V apendixu bych vás rád, pane Wrano, upozornil, že v diskuzi pod dřívějším zdejším textem vašeho autorství „Ad Kázání proti tradici“ zabíháte již na převelice tenký led nejenom rozporu s postuláty vašeho článku (vaše reakce se tváří jako upřesňování, ale jde de facto o zhroucení původní argumentace): mé námitky jsou v diskuzi. Dovozujete tam, že jen církevní insider pochopí určité pravdy, které nemohou být necírkevnímu světu asi srozumitelné – což je ale ve zjevném rozporu s prosazováním těchto domnělých pravd ve světě. Rovněž mi dovolte vyjádřit své pobavení nad tím, jak alespoň tvorbou vašich článků církev chce dávat najevo, že v ní jde ještě o něco jiného než o personální fond, jiné fondy a o pár ušmudlaných úvazků.