Je pro mne hodně silné to místo z příběhu o poslední večeři, kdy se učedníci hádají, kdo je/bude největší (mizerná církev) a Ježíš zároveň říká, že velice toužil jíst s nimi beránka. A pak se jim vydává. Tím z nich tvoří jedno tělo. Není to imperativ, že by museli, oni mohou. A obdoba u Jana - sloužit si mají navzájem, když pochopí, že Ježíš posloužil jim, že on se nejdříve ponížil. - Já chápu, proč se vám šprajcuje, že by věřící museli nutně do společenství. Zapírat v sobě nechuť a zklamání z církve. Snad že nás Ježíš tak či tak zastřešuje svým milosrdenstvím?