Zdravím všechny diskutující, jsem rád, že se diskuse zase nějak pohnula kupředu. Jsem tady zřejmě za to neoorthodoxní křídlo (, jestli to dobře chápu) :

Štěpán Brodský píše: - „že balíme kufry, když se diskuse uchyluje, odklání a nejde nám pod vousy.“.

Ta Tomášova ironická poznámka na prozatímní rozloučenou mně osobně mluvila z duše. Ta diskuse se před ní najednou ocitla na mrtvém bodě a najednou nebylo , na co reagovat. Teď už mám zase pocit, že se to někam posouvá – snad ku předu. Dále píše Š.B.:

- „Je totiž zjevné (zvláště dnes), že jednotlivé generace komunikují jinak, jinak si vykládají jistá slova, slovům rozumějí různě, mají jiné mechanismy vnímání komunikace“…. „vyjádření (a tudíž i cesta k pochopení) této myšlenky“ (evangelia) „může být pro obě skupiny“ (mladých-starých) „rozlišná. Zvlášť v dnešní době, která mezi generacemi činí větší sociální i myšlenkové rozdíly.“… „Nejde o třídění podle posluchače. Jde skutečně o třídění podle způsobu výkladu myšlenky evangelia.“

Myslím, že se tu pořád střetávají dva koncepty: koncept separace , rozdělení do skupinek a ještě do menších podskupinek a nakonec na jednotlivce s jejich zvláštními individuálními potřebami. Jedná se o jakýsi proces štěpení církve (i když nějaký ten zvláštní přístup v setkání „já-ty“, dejme tomu, uznávám) Pak je tu ale koncept stavby mostů mezi skupinami, generacemi, a pod, tj. přirozeně protikladnými či „opačnými“ skupinami. Tento koncept se snaží najít a volit řeč obecnou, takovou, která je tu pro všechny tyto párové skupiny. Já osobně věřím v takovou spojující řeč. Neznamená to, že je v našich silách v misii nebo kdekoliv jinde, kde zvěstujeme evangelium a zákon a kde vůbec cosi předáváme, , připravit takové „vystoupení“ , kterému všichni (bez rozdílů) dokonale rozumějí, které všechny bez rozdílu dokonale oslovuje a oživuje stejně , ale má smysl se k takové řeči k takovém vystupování blížit a usilovat o ně, ne si usnadňovat práci tím, že si vyberu jen jednu podskupinu, která je mi nějak blízká a té se přiblížím. Ostatně , co je to za přibližování, když mi je už tak jako tak blízká, že?

Dále píše Š.B.:

- „Sborový farář je tu především pro jiné generace, než je mládež a děti. Ale svým způsobem je to takhle správně. Protože v plném věku a vyspělosti lze myšlenku evangelia zvěstovat univerzálně všem, zatímco výchova k tomuto stádiu je svěřena převážně rodině, ne? Copak je to farář, kdo je odpovědný za to, že mezi křtem a cca šestým rokem, kdy dítě přijde do vyučování ve sboru, získá ono základ křesťanského života? Ten pak rozvíjí, aby (jak tomu bylo v předchozích generacích) s věkem přibližujícího se důchodu se tyto "děti" navrátily do sborů?“

S tím naprosto nesouhlasím! Viz také moje odpověď na předešlý odstavec . Co se totiž týče zvěsti universální: jsou formy řeči, např. vyprávění, které zaujme jak dítě, tak starce. Jsou žalmy a mudroslovné výroky a napomenutí atd…., které oslovují všechny generace. Tu a tam padne neznámé nebo abstraktní slovíčko, prosím, ale i to se dá vždycky nějak vysvětlit nebo aspoň trochu přiblížit, takže děti pak zajímá víc, o co tady vlastně jde, a stařec si domýšlí samostatně dál, jen je ho potřeba zase včas v myšlenkách zastavit nebo probudit . atd… I když chce farář promluvit např. o politice a děti nebo mladší mládež mu seděj pod kazatelnou, může věnovat třeba jeden odstavec v kázání spíše dospělým a jeden spíše dětem (mládeži). Jsou tedy způsoby, jak stavět mosty mezi generacemi, (které se navzájem potřebují, i když se někdy nesnášejí). Myslím, že pravé evangelium , pravý „logos“ má tuto moc dávat dohromady, shromaždovat, překlenovat propastné rozdíly. Kde se toto neděje, nevím, jestli má ještě smysl mluvit o evangeliu či kázání. A co se týče těch rodin. Tam, kde rodina nefunguje, jak by měla (…nakonec vlastně, kde funguje?) Tam je dobrým úkolem faráře a sboru takové rodině pomáhat a jejím dětem se věnovat.) Vím, že to zní moralistně či dogmaticky, ale nevím, proč tento model opouštět. Nejde tady o to, lézt do soukromí, ale jenom pomáhat rodičům s jejich dětmi. (Ale nechci nosit sovy do Athén).

A nakonec chci (musím) reagovat ještě na toto:

- „Sám jsem vyrostl odmalička v církvi a asi jsem byl špatně vychován, ale při slovech hřích, zatracení, spása, pokání, se mi zavírají v uších jakési klapky.“ „já potřebuji slyšet myšlenku. …A když to neumí opakování (jak mimochodem podle mých uší nabízejí neoortodoxové) těchto termínu, není úkolem farářů, aby uměli tyto termíny zvěstovat nově a srozumitelně, aby v nich myšlenka zůstala? …“

Vzpomínám si na některé filmy z dob komunismu, vy kterých vystupoval občas nějaký ten pan falář a když ho chtěl scénárista zesměšnit, tak mu vložili do úst nějakou tu frázi, v níž se většinou vyskytovalo jedno z těch slov, které Štěpán vyjmenovává… Jinými slovy chci říci: záleží na tom, jak a kdy ta slova používáme a slyšíme. Nejprve znějí nově, nesrozumitelně, a později , když je nepoužíváme nadarmo jako vycpávku, ale v náležitém kontextu, tak se z nich stanou naopak nenahraditelné termíny. Nejde o neustálé opakování téhož, ale v neoorthodoxii jde mimo jiné také o to, vypichovat ze starých tradic tu a tam něco, co - protože o tom nová generace právě ještě nikdy neslyšela!!! - pro ni zní nově a vzbuzuje to zvědavost, jestli je to generace hledačů a ne jen konzumentů. To, co Štěpán naznačuje, , je spíš problém nás, kteří jsme v církvi vyrůstali odmala, že nám nějaká slova už zevšedněla nebo začala lézt krkem. Zbavovat se jich ale taky nemá smysl, také právě vzhledem k těm, kteří je neznají a kterým právě zaznívají nově, protože dneska se už těch filmů o směšných farářích tolik netočí… (Ale uznávám, že je to problém i západního světa… šlo mi jen o ilustraci z našich podmínek.)

Zdravím! Adam Balcar