To není problém lingvistický, spíš ontologický - provizornost, relativita
každé řeči, ta představuje lidský a pragmatický nástroj k označování a
zpřítomnění nepřítomného, protože se jedná o lidský nástroj, nestačí na
"nadlidské".
‚Co oko nevidělo a ucho neslyšelo, co ani člověku na mysl nepřišlo,
připravil Bůh těm, kdo ho milují.‘ (1K 2,9)
stejně tak Apoštol zmiňuje další tajemství, která nelze řečí vyjádřit (viz jeho známý, který byl ve třetím nebi). Věřím, že i proto Duch dává dar jazyků, ne pro "ohromení druhých" ve sborech, ale pro
odpovídající respons na duchovní prožitek v naprosté intimitě.
