Z nadšení ustavujícího generálního sněmu 17. prosince 1918, ze kterého vzešla ČCE, vznikla nejen naděje, že dojde k brzkému sjednocení se slovenskou evangelickou církví augsburského vyznání, ale i pozvání dalším českým evangelickým církvím, „aby s námi se sjednotily v církev jedinou, abychom tak společně jedním ramenem, i když každý svým způsobem a dle svých darů pomáhali budovati v národě našem utěšenou církev Kristovu“. Skutečnost byla skromnější, ale přece jen se po delším jednání ustavil 2. února 1927 Svaz evangelických církví. Vedle domácí agendy se zasloužil o intenzivní zahraniční informační kampaň ve prospěch ohrožené republiky v kritickém roce 1938. Více laický a prakticky zaměřený ráz měl od roku 1905 spolek evangelíků Kostnická jednota; ekumenický charakter měla zprvu i Česká diakonie (1903); na studenty a inteligenci se orientovala v meziválečném období rovněž ekumenická Akademická YMCA. Většinu těchto aktivit utlumil nebo přerušil válečný protektorát v letech 1939-1945, ale společná zkušenost mnohých účastníků odboje a politických vězňů přinesla své ovoce v prohloubení křesťanské vzájemnosti po 2. světové válce, a to včetně mnoha římských katolíků. 20. června 1955 byla v Československé republice ustavena Ekumenická rada církví (ERC) jako výchozí základna setkávání a spolupráce domácích nekatolických církví. Po roce 1989 se ERC stala vůči státním orgánům platformou vyjadřování a obhajoby stanovisek nekatolických církví vedle hlasu České biskupské konference. Účinnost, s níž ERC plní tuto roli, vždy závisela a závisí na schopnosti členských církví nalézat kompromis a dospívat ke konsenzu.

Do historie ekumenických vztahů před válkou patřila účast církve na činnosti Světové aliance pro pěstování mezinárodního přátelství prostřednictvím církví spjatá s osobností profesora Františka Žilky (1871-1944). Po válce byla za předsednictví profesora Josefa L. Hromádky (1889-1969) založena v roce 1957 Křesťanská mírová konference, jejíž činnost na jedné straně otevírala pro české evangelíky mnohá okna do širšího světa, ale zároveň se v různé míře stávala platformou, kterou komunistický režim využíval pro své politické a propagandistické cíle. Z novějších ekumenických aktivit zmiňme od roku 2000 pravidelné konání Leuenberských synodů členských církví v ČR, a počátkem roku 2007 podpis dokumentu Charta oecumenica zástupci většiny domácích církví, včetně církve římskokatolické. Židovská náboženská obec je pozorovatelem v rámci ERC. A v evangelické zbožnosti a cítění hraje vztah k judaismu a ujasňování si společných kořenů a východisek roli vysoko převyšující počet domácích Židů. Přítomnost muslimů u nás sice registrujeme a jsme přes média i ze zahraničí upozorňováni na mnohé aktuální problémy, ale k rozvinutí soustavných kontaktů s muslimskou komunitou ze strany ČCE dosud nedošlo.

ČCE po svém sjednocení převzala členství ve Svazu reformovaných církví (původní Presbyterní alianci), přejmenované v roce 1970 na Světovou alianci reformovaných církví se sídlem v Ženevě (WARC). Dokonce se generálním tajemníkem WARC stal v roce 1989 Čech, profesor Milan Opočenský (1931-2007). Vztah ke druhému konfesijnímu svazu, Světovému luterskému svazu (LFW), procházel dlouhým vývojem ukončeným přijetím ČCE za člena LFW v roce 2004. Zástupci ČCE se účastnili rovněž řady ekumenických církevních konferencí (Stockholm 1925, Lausanne 1927) i jednání, jež vyústilo po 2. světové válce v ustavení Světové rady církví roku 1948 v Amsterodamu. SRC se stala základní ekumenickou platformou s mnoha přínosnými výstupy (např. dokument a liturgie z Limy), ale diplomacie SRC mezi Východem a Západem a míra pragmatického utlumení kritiky represivních režimů a potlačování lidských práv v různých částech světa byla často z řad členů ČCE terčem kritiky.

ČCE se dále účastní činnosti Konference evropských církví, jejíž praktický význam pro nás vzrostl přijetím ČR za členský stát Evropské unie. Platformou užší, ale theologicky hlouběji založené spolupráce je pro ČCE účast v Leuenberském společenství, vzniklém v roce 1973 přijetím konkordie reformačních církví v Evropě (Leuenberské konkordie). Na jejím základě si dosavadní reformované, luterské a unionované církve navzájem otevřely společenství kazatelny a večeře Páně, neboť „jsou přesvědčeny o tom, že mají společně podíl na jedné církvi Ježíše Krista“.

V rámci stručného textu není možné rozvést četné bilaterální církevní kontakty zejména do německé církevní oblasti a kontakty na úrovni regionální, mezisborové a mezi zařízeními Diakonie v jednotlivých církvích, dále organizaci zahraničního studia a pobytů pro bohoslovce a pracovníky církve, inspiraci mnoha českých evangelíků hnutím Taizé ad. Ovšem pokud se tyto aktivity chápou recipročně, narážejí na malost ČCE a omezený okruh ochotných a jazykově vybavených účastníků pro jednotlivá setkání. Formulování koncepce a stanovování priorit je stálým úkolem Synodní rady a jejího ekumenického oddělení. Bez této koncepční práce bychom jen pasivně reagovali na podněty zvenčí a hromadili v kancelářích církevního ústředí pozvánky a dokumenty přicházející z mnoha stran.

(Miloš Hübner)