Materiál PO teologického a PO liturgického pro synod
SR předkládá synodu stanovisko PO teologického a PO
liturgického k otázce liturgického oděvu na základě usnesení č. 46: Synod
ukládá SR, aby pověřila PO teologický a PO liturgický vypracováním stanovisek
k otázce liturgického oděvu kazatelů a kazatelek ČCE a předložila je 3.
zasedání 31. synodu ČCE.
Ačkoli
tedy ne všech ceremonií s jinými některými užíváme, dosti však, že žádného
pro samy ceremonie netupíme a pro ně roztržek nečiníme, umí-li jich kdo bez
pověr a hlavnějších věcí překážek užívati, jemu toho přejíce a sobě jen
svobody svědomí svých hájíce, abychom se jhem ustanovení neobtěžovali… Věříme
tedy, že žádná ustanovení lidská, i dobrá, nemají míti věčného a
nepřestupitedlného zákona, ale že jak od lidí z hodných příčin se
ustanovují, tak z hodných příčin se také opustiti mohou bez hříchu… (Bratrské vyznání XV,7–8)
1.1. Ve
sledované otázce je třeba rozlišovat: (a) Oděv jako znamení příslušnosti
k duchovnímu stavu; nosí se i v běžném životě, nejen při
bohoslužbě. Donedávna obvyklá praxe v římskokatolické církvi, dodnes
v církvích pravoslavných. Sem patřil tzv. „Lutherrock“ německých a jiných
luteránů (dnes již zřídka užívaný) a patří sem i oblíbený kolárek anglikánů,
severských luteránů, dnes však i katolíků a jiných. Tyto oděvní prvky mají
signalizovat, že jejich nositel je oddělen k duchovní službě a vyžaduje tedy
zvláštní úctu. Reformace, obecně řečeno, byla zde zdrženlivá až odmítavá. (b)
Oděv liturgický, používaný jen při bohoslužbě. Jeho funkcí není předně
zvýraznit zvláštnost jeho nositele, nýbrž vyzvednout zvláštní povahu
bohoslužebné slavnosti. To je podtrženo různými oděvními prvky pro různé
liturgické příležitosti (časy), pro různé liturgické role a pro různá stadia
bohoslužby (např. římskokatolický biskup odkládá mitru=infuli před modlitbou).
I tyto vnější prvky mají ozřejmovat dramaturgii liturgického slavení jako
několikavrstevného dění.
1.2. Katoličtí i
všichni ostatní badatelé se shodují v tom, že liturgická roucha v západní
i východních církvích, a to prakticky i se všemi doplňky (štóla, šerpa,
kapuce, šátek, pásek, mitra, prsteny, rukavice) se orientovala na módě
císařského dvora nebo patriciátu pozdní antiky – a insigniemi (štóla, pallium)
kopírovala hodnostní odznaky římských úředníků. Je tedy nepochybné, že žádný
liturgický oděv není genuinně křesťansko-církevní. Klademe si otázku, proč
se křesťanská církev musela uchýlit k této imitaci, proč neprokázala více
vlastní kreativity, a proč se houževnatě držela těchto forem i v době, kdy
již ztratily svou bezprostřední vypovídací schopnost. V souvislosti
s liturgickou reformou 2. vatikánského koncilu se objevily návrhy, aby
dosavadní soustava bohoslužebných rouch byla zrušena, výrazně zjednodušena nebo
nahrazena novou soustavou, která by srozumitelněji vyjadřovala symboliku
bohoslužebného slavení. Neprosadily se však.
2.1. Název pochází
z lat. talaris=kotníkový, sahající ke kotníkům. Tento liturgický oděv je
pokládán za specifikum církví vzešlých z reformace.
2.2. Původně
byl nejspíše akademickým oděvem. Reformační církve tím naznačily, že
výklad Božího slova a vedení obce vyžaduje určité vzdělanostní předpoklady.
Probuzenecké (svobodné) církve však postřehly slabinu tohoto pojetí; výklad
Božího slova a vedení sboru vyžaduje ještě jiné, hlubší předpoklady, než jen
vzdělání. Jde o vnitřní povolání. Proto vysílají na kazatelny muže (někdy i
ženy) v občanském oděvu.
2.3. Sama
reformace, zvláště luterská, byla ve věci liturgického oděvu dosti svobodná
a pokládala ji za adiaforon, které je možno odstranit, ale také
ponechat, není-li jim přikládán vyšší význam.
2.4. V pruských
zemích byl talár nařízen výnosy Viléma III. v letech 1811 a 1817
a dodnes je v Německu chráněn ústavou. Jednoznačně šlo o odznak
příslušnosti k určitému veřejnému stavu. V Prusku byl v té
době zaváděn jednotný oděv nejen pro faráře, ale stejně tak pro rabíny,
právníky, profesory, poštovní, lesní a báňské úředníky a pohřební zřízence.
Jednotná černá barva (vlastně ne-barva), společná pro státní úředníky,
profesory, soudce a faráře, snad měla vyjádřit veřejně-nadosobní charakter
úřadů, jejichž nositelé jsou zavázáni vědecké pravdě, právu a spravedlnosti,
pravdě Boží. Talár ponechává volné vlastně jen ruce, hlavu, ústa, oči –
prostředky sociální komunikace. Vilém III. nařídil černý talár, aby sjednotil
praxi církví na svém území, jež byla rozkolísána vlivem osvícenských
experimentů, částečně s odvoláním na nejednotnou praxi některých
luterských církví. Vilémovo nařízení nezůstalo bez kritiky (W. Löhe aj.).
2.5. Některé
církve navazující na reformaci užívají talárů jiné barvy (Jednota
bratrská, Evangelická církev metodistická aj.) nebo neužívají talárů žádných.
Podle některých badatelů jsou
nejspíše pozůstatkem štóly (viz dále); hansovní města mají privilegium
používat velkého krejzlového límce, jehož původ je v oblastech ovládaných
Španěly.
4.1. Původně
výraz „alba“ označoval spodní oděv (tuniku), přes který se
přehazuje volný plášť (kazule) – tak je tomu při nedělní a sváteční bohoslužbě
v katolické církvi dodnes. Až do 6. století byla tunika občanským oděvem
mužů i žen, zhotovována byla ze lněného plátna bílé, resp. přírodně šedé barvy.
4.2. Vzhledem
k tomu, že alba (na rozdíl od taláru) nebyla výrazem či odznakem stavu
nebo úřadu, mohou ji tradičně oblékat při bohoslužbách všichni „účinkující“
(kazatel, lektor, varhaník, učitel nedělní školy, zpěváci, kostelník – tak tomu
je i v některých reformačních církvích).
4.3. Bílá barva
má v bibli velké zastoupení – odkazuje ke vzkříšení, novotě života,
k pravému světlu, a zvláště ke křtu, kde souvisí s „oblékáním Krista“:
křtěnec obléká bílé roucho na znamení znovuzrození – svlečení starého a
oblečení nového člověka.
4.4. Bílé
roucho podle této symboliky patří všem pokřtěným. Všichni jsou
„liturgové“.
5.1. Původ
štóly je v civilní oblasti. Do
9. stol. byla označována termínem „orarion“, což byl šátek na otírání
úst. Obvykle, ale zřejmě sekundárně, je štóla zdůvoďnována odkazem k Mt
11,29n (jho Kristovo), podobně jako pallium arcibiskupů odkazem k Lk 15,5
(ovečka na ramenou).
5.2. Západní
církev chápe štólu (která původně asi byla vskutku insignií úřadu diakona
a kněze) jako signum výkonu úřadu, tedy funkce: mimo
liturgii se štóla nenosí, katolický kněz si ji ovšem přehazuje i přes občanský
oděv v případě, že koná svátostnou funkci mimo chrám (např. svátost u
lůžka nemocného).
5.3. V každém
případě štola souvisí s liturgickou rolí a úřadem. Nelze ji rozhodně chápat
jako ozdobu, jejíž barvu střídáme podle období, a která má – podobně jako
kravata – zpestřit jinak fádní, bílou albu.
Literatura celkem shodně
konstatuje, že „baret již téměř nikdo nenosí“. Lze se domnívat, že i to
souvisí se společenským pokrokem: nošení pokrývky hlavy není společenskou
nezbytností, je pouze funkční. Pokud je ovšem třeba hlavu při liturgickém
jednání zakrýt (např. v zimě venku), je baret jediným vhodným doplňkem
taláru.
(Vycházíme zde především
z diskuse probíhající o této věci v německých církvích.)
7.1. Situaci
v této otázce charakterizuje posun od „možnosti“ alternativního
liturgického oděvu k jisté „neproblematičnosti“ této volby. Rozhodnutí
některých zemských církví buď přímo umožnit, nebo na zkušební dobu povolit
alternativu „černý“ nebo „bílý“, je důsledkem faktického stavu v církvích
– poměrně velká část ordinovaných v Německu (některé zemské církve udávají
10–20% kazatelů) užívá buď albu a štólu, nebo alespoň talár se štólou.
7.2. Jaké
se objevují argumenty:
- vnímání barev se mění, je
podmíněno sociokulturně a neexistuje žádné zásadní teologické zdůvodnění
kterékoli formy: bylo by projevem pustého zákonictví, odporujícího křesťanské
svobodě i zásadě ecclesia semper reformanda (církev musí být stále
reformována);
- černá je „barvou“ smutku,
evokuje spojitost s pohřbem;
- černá se nepovažuje za barvu,
spíše představuje absenci jakékoli barvy;
- radost účastníků bohoslužby
spíše vyjadřují pestré barvy; bohoslužby se „nekonají“, nýbrž „slaví“, a
to celým shromážděním;
- černý talár je i není
„starobylou protestantskou tradicí“, jeho jednotné zavedení bylo projevem
byrokraticko-unifikačních snah Viléma III.;
- rozvinuté ekumenické styky
umožňují poznávání bohatství jiných liturgických tradic;
- mění se vztah k barvám
– např. monotónní šedivá tvář měst se mění v barevné palety; společenské,
a tedy důstojné oděvy již dávno necharakterizuje jen černá a bílá; barva se
uplatňuje i v novodobých komunikačních procesech (reklama, loga, barevná
schémata, samozřejmost barevné televize a filmu);
- inkarnačně zakotvený důraz
na celostnost lidského vnímání: liturgické úkony a postoje zahrnují celého
člověka, projevují se rovněž tělesně a smyslově;
- obava
z nadbíhání katolicismu je nemístná: tam platí kanonizovaná neměnnost
forem, zde však svoboda a pluralita: „K pravé jednotě církve stačí souhlas
v učení evangelia a ve vysluhování svátostí. A není potřebí, aby byla
všude dodržována stejná lidská ustanovení anebo obyčeje a obřady zřízené
lidmi…“ (Augsburské vyznání, čl. VII).
Při rozhodování o možném
zavedení různých liturgických rouch by bylo dobře vzít v úvahu tyto
podněty:
8.1. Před
otázkou „Jaký talár?“ se klade otázka „Proč vůbec talár?“.
8.2. Černá
nemá v kánonu barev žádnou přednost.
8.3. Bílá barva
odkazuje spíše ke společnému kněžství všech pokřtěných, než k nositeli
zvláštního úřadu.
8.4. Střídání
barev v oděvních doplňcích či paramentech může zvýraznit povahu liturgické
příležitosti (liturgického roku), pokud ovšem účastníci bohoslužby tuto
symboliku chápou a liturgický rok má pro ně nějaký význam.
8.5. Signály,
které celebrant vysílá svým oděvem, gesty, způsobem mluvy, dosti významným
způsobem spoluutvářejí jeho poselství. Mohou napomoci většímu soustředění, nebo
také velmi rozptylovat, působit neklid či rozladu.
8.7. Usnesení
synodní rady z r. 1939 ve věci liturgických oděvů v ČCE nelze
pokládat za nezměnitelné, zlom v dosavadní tradici je možný.
8.8. Na druhé
straně by však bylo povážlivým popřením křesťanské svobody, kdyby se adiaforon
liturgického oděvu mělo octnout ve vleku osobní nebo skupinové libovůle, či se
dokonce stát zdrojem nepochopení a roztržky. Na místě je maximální ohled na ty,
kdo s námi bohoslužbu slaví a pro něž dosavadní způsob může být např. také
symbolem úcty k předchozím generacím kazatelů, kteří jim zvěstovali Boží
slovo.
8.9. Černý talár
s bílými tabulkami není sice jediným tradičním liturgickým oděvem
evangelických kazatelů, je však stále – zejména v našich zemích – oděvem
pro evangelické kazatele nejtypičtějším, a tak čitelným identifikačním znakem
pro ostatní veřejnost. Barevná směsice ve skupině evangelických farářů může
znejistit přihlížející v otázce „kdo je kdo“.
8.10. Liturgický oděv
není soukromým vlastnictvím farářů, ale patří k celku liturgického dění,
za něž v poslušnosti a svobodě Božího slova nese odpovědnost celé věřící
společenství.
Pokud se synod rozhodne
připustit vedle tradičních talárů jiné liturgické oděvy, což považujeme za
teologicky legitimní, doporučujeme postupovat takto:
1. Prohlásit, že černý talár
s bílými tabulkami i nadále zůstává standardním liturgickým oděvem
v ČCE.
2. Určit, kdo talár může
nosit: je oděvem pouze pro ordinované, nebo pro každého, kdo oprávněně předsedá
bohoslužbě (např. neordinovaní předčitatelé)?
3. Stanovit, že jsou
přípustné oděvy odlišné od uvedeného standardu. Pro tyto odlišnosti je třeba
určit pravidla v těchto okruzích:
(a) Jaké odlišnosti jsou
přípustné (barva taláru, doplňky standardního taláru – např. štóla apod.)
(b) Kdo je oprávněn o užívání
odlišného oděvu rozhodnout: mělo by to být sborové shromáždění; řád by mohl
také vyjmenovat hlediska, která by při takovém rozhodování měla být vzata
v úvahu.
(POT a POL 28. února 2005)