3. Doporučení PO teologického k otázce Církevního soudu

3.1. Doporučujeme v ČCE nezavádět CS jako novou instituci a ponechat konání kázně v církvi institucím stávajícím, tj. pastýřským radám. K úvaze nabízíme následující důvody.

3.1.1. Nejpřiměřenějším modelem pro konání kázně v církvi je model pastýřský, jehož jádrem je usilování o smíření a následnou nápravu pochybení, tedy o řešení, které je dobrovolně přijatelné pro obě strany sporu, usilování nesené nadějí, že pokání, niterná změna pohledu na vlastní jednání i na druhého člověka, je reálně možné. Považujeme za důležité, aby pravomoc k určování a uplatňování sankcí nebyla oddělena od poslání k pastýřské, smírčí službě, tj. aby obojí bylo svěřeno téže instituci, jak tomu podle stávajícího ŘPS výslovně je (viz preambule a celá struktura ŘPS).

3.1.2. Poslední odvolací instancí ve všech záležitostech v církvi, kázeňské věci nevyjímaje, by měl zůstat synod. Ani v tomto ohledu by kázeňské věci neměly být izolovány od ostatního života církve.

3.1.3. K přesvědčení, že postupy založené na donucování jsou v církevním společenství nepatřičné a nakonec i neúčinné, patří i realistické přijetí možnosti, že některé záležitosti zůstanou neřešitelné a některé sankce neuplatnitelné. To by však mohlo patřit ke křesťanské střízlivosti a pokoře.

3.2. Navrhujeme stávající řád a procedury pastýřské služby v ČCE upravit tak, aby se alespoň umenšila možnost vzniku problémů, které vedly k volání po zavedení CS.

3.2.1. Možnost odvolání k synodu nechť je přesněji a úžeji vymezena:

3.2.1.1. Procedura projednávání pastýřských a kázeňských problémů nechť je v řádech upravena tak, aby celocírkevní pastýřská rada byla vždy již první odvolací instancí, tj. aby se všechny záležitosti začaly projednávat u rad seniorátních, a to i v případě sporů, jichž jsou účastny ústřední orgány církve (např. synodní rada) – i takové spory mají zpravidla svoji místní příslušnost.

3.2.1.2. Synodu jako nejvyšší odvolací instanci nechť není uloženo nové a úplné projednání záležitosti, nýbrž pouze posouzení, zda se postupovalo správně, tj. buď potvrzení rozhodnutí celocírkevní pastýřské rady, nebo jeho zrušení.

3.2.2. Je v zásadě správné, že pro jednání v pastýřských radách je kladen důraz na důvěrnost a utajení. V některých případech však může být prospěšné omezit vliv informací šířených pokoutně tím, že bude v církvi zveřejněn obecný výsledek, k němuž jednání pastýřské rady dospělo. Nechť jsou tedy ustanovení upravující postup jednání pastýřských rad upravena tak, aby pastýřská rada, shledá-li to potřebným, mohla obecný výsledek svého jednání přiměřeným způsobem v církvi zveřejnit. Takovým veřejným prohlášením by nebyla zrušena zásada důvěrnosti a závazek mlčenlivosti ohledně podrobností případu.

3.2.3. Pro autoritativní výklad církevních předpisů nechť je zřízena stálá komise synodu. Aby se odlišil od stávajících komisí, mohl by se tento orgán nazývat např. „Právní rada synodu“. Nemuselo by jít o velkou skupinu (2–3 členové?), vedle odborníka na právo by měl být jejím členem i teolog, členové by nemuseli být vybíráni jen z poslanců synodu. Vyjádření této rady by měla svou formální váhu a závaznost, poslední slovo by však i zde měl mít synod (mohl by např. vyjádření rady potvrdit svým usnesením).