DIAKONSKÁ SLUŽBA V CÍRKVI

materiál Komise pro diakonát SR ČCE pro 1. zasedání 31. synodu ČCE

1. Zakotvení diakonské služby v řádech ČCE

ČCE obnovila úřad diakonů a diakonek v církvi (Řád diakonické služby, čl. 4) jako výraz svého přesvědčení, že služba potřebným je neoddělitelnou součástí křesťanského života a poslání církve. V navázání na ŘDS přijalo 1. zasedání 30. synodu ČCE (1999) "Pravidla přípravy k diakonátu", která stanoví základní požadavky na kandidáty a kandidátky diakonátu a postup, jakým jsou diakoni/diakonky povolávání.

2. Pojetí diakonátu

Diakonie jako služba potřebným existuje v církvi od samého počátku, historicky však procházelo její chápání mnoha proměnami. Úřad diakonů se zformoval již v apoštolské době (Sk 6), kdy byl zřetelně jiným úkolem než kazatelským. V průběhu času však se z úřadu diakonů (jáhnů) stal předstupeň kněžství a sama charitativní činnost přešla především na příslušníky různých řádů.

V luterské reformaci byl diakonát jako nižší svěcení zrušen a ve své charitativní podobě nebyl obnoven (služba lásky je povoláním všech křesťanů bez rozdílu), Kalvín naproti tomu diakonát jako povolání k charitativní práci zavedl. V dalším období pozornost k diakonátu na evangelické straně upadla, naléhavě ji probudila až situace po napoleonských válkách. Moderní pojetí křesťanské diakonie vzniklo v první polovině 19. století a rozvinulo se do dnešní podoby.

Diakonská služba je v evangelickém prostředí službou, k níž jsou kandidáti církví pověřováni, nikoli ordinováni. Je to pověření ke službě a pomoci potřebným především v jejich tělesné a materiální nouzi. Je to povolání, v němž křesťané dosvědčují svou víru a zvěstují evangelium Ježíše Krista svou životní praxí.

Předpokladem fungování diakonátu je živé vědomí potřebnosti a naléhavosti diakonické práce v církvi. Nemá-li služba potřebným ztratit povahu svědectví a stát se "jenom" profesí (kterou ovšem, ve smyslu osvojení potřebných znalostí a dovedností, být musí), nemůže existovat bez zakořenění ve společenství víry, v bohoslužebném a modlitebním životě. V tomto společenství si jednotlivci mohou uvědomovat své obdarování k takové službě, nebo je mohou rozpoznat ostatní a povzbudit takové osoby, aby přijaly povolání k diakonské službě. Společenství diakonů je také společenstvím modliteb za církevní sociální práci a církevní sociální pracovníky.

3. Komise pro diakonát

Komise pro diakonát byla ustavena na základě čl. 2 "Pravidel přípravy k diakonátu". V rámci svých povinností, stanovených Pravidly, vedla rozhovory s pracovníky církevních škol (EA, VOŠB) a s pracovníky Diakonie a shromažďovala poznatky a informace o práci diakonie v místech s nepřerušenou tradicí této práce. Na základě tohoto procesu pak vytvořila plán vzdělávání diakonů a diakonek. Tento plán stanoví základní požadavky na kvalifikaci teologickou i kvalifikaci v sociální oblasti.

4. Předpoklady pro vstup do diakonátu - vzdělání

Úřad diakona/diakonky předpokládá, že se člověk věnuje tomuto povolání plně. Proto se předpokládá, že kandidáti budou vzdělání jak v oboru sociální práce, tak v teologii. Příkladem škol, které takové vzdělání poskytují mohou být bakalářské studium Pastorační a sociální práce na ETF, VOŠ JABOK v Praze, či VOŠB v Hradci Králové pro vzdělání teologické, VOŠ sociálně právní (EA Brno či Praha) pro vzdělání v sociální práci. Komise pro diakonát nevylučuje ani možnost individuálního posouzení kvalifikace uchazečů na základě dosavadní praxe.

Předpokládá se, že pracovníci v této službě se budou průběžně dále vzdělávat, příslušné kursy či semináře budou organizovány ve spolupráci s Diakonií.

5. Situace na tomto poli jinde - v zahraničí

Nejvíce diakonů a diakonek, několik tisíc, pracuje v Německu. Jsou připravováni na 21 školách, (na úrovni vyšších odborných, ale i vysokých škol) a vytvářejí společenství podle školy, kterou absolvovali. Diakoni pracují ve sborech, kde mívají na starosti organizaci sociální práce, ale i další aktivity (katechezi, práci s mládeží, správu financí, církevní tisk a pod.) Dále pracují jako vedoucí pracovníci v zařízeních Diakonií, ale i ve veřejném sektoru, v nemocnicích, různých ústavech, poradnách atd.

Asi tisíc diakonů či diakonek pracuje ve skandinávských zemích. Tam jsou evangelické luterské církve, které donedávna byly církvemi státními, plně zapojeny do sociální práce, a to často též svými diakony a diakonkami. Někteří pracují také ve sborech, kde organizují sborový život, zatím co farář má na starosti zvěstování evangelia. Řada diakonů pracuje také v misiích. Vzdělání mají buď specielní vysokoškolské, nebo roční nástavbu a půlroční praxi po předchozím odborném vzdělání (sociální pracovník, psycholog, zdravotní sestra apod.)

V zemích, kde jsou evangelické církve menší, jsou diakoni/diakonky připravováni na jediné škole. V Rakousku je střední škola v Korutanech (Waiern) a diakoni/diakonky pracují prakticky pouze v zařízeních Diakonie. V Itálii institut ve Florencii slouží pro diakony/ diakonky všech nekatolických církví. V Maďarsku je škola v Budapešti, diakoni/diakonky pracují v sociálních zařízeních reformované i luterské církve, většinou jako ošetřovatelky.

Poněkud jiná situace je v Holandsku, kde v reformovaných církvích jsou podobně jako presbyteři diakoni/ diakonky volenými laiky. Mají na starosti společenský život sboru a pomoc potřebným členům. Církve mají však i diakony jako profesionální sociální pracovníky.
Společenství diakonů a diakonických škol evangelických církví v Evropě jsou sdružena v "Evropské diakonické konferenci", jejichž zasedání se pravidelně účastní i pracovníci naší Diakonie.

V jedenácti evropských a dvaceti dalších zemí světa pracují také sesterstva diakonek (dnes většinou označovaných jako "diakonisky"), které nosí zvláštní kroj a žijí společně. Tato společenství, která vznikala od poloviny minulého století, jsou v Evropě dnes již poměrně malá. Jsou sdružena v celosvětové federaci "Diakonia" s ústředím v Kaiserswerthu. Také u nás pracoval spolek "Česká Diakonie" až do počátku padesátých let.

V katolické církvi jsou diakoni (u nás s označením jáhni) studenti teologie, připravující se ke kněžské službě, kteří již přijali nižší, tak zvané jáhenské svěcení. Pro ně je již závazný celibát. Od druhého vatikánského koncilu obnovila církev i "trvalý diakonát" pro muže se stejným svěcením, ale s jinými úkoly, zvláště v sociální oblasti a pastoraci, kteří mají běžně své rodiny. U nás je jich asi 200.

V luterských, anglikánských a katolické církvi mají diakoni své místo také v liturgii.

6. Náměty k rozhovoru

Je dobře, že naše církev umožňuje svým členům stát se diakony /diakonkami?
Měly by školy Evangelické akademie a UK ETF připomínat studentům, kteří se nepřipravují na službu kazatelů, možnost, sloužit v církvi jako diakoni (diakonky)?
Měly by o této možnosti hovořit faráři s mládeží ve sborech?
Měli by vedoucími v zařízení Diakonie být především diakoni (diakonky), aby se posílila vazba mezi církví a Diakonií a udržel charakter středisek Diakonie jako církevních zařízení?
Jestliže církev vysílá své členy do různých služeb (ve věznicích, armádě, nemocnicích sdělovacích prostředcích...) měla by jim (pokud nejsou ordinovanými kazateli) nabízet možnost, aby přijali pověření a slib diakona?
Potřebují (alespoň některé) sbory pracovníka (placeného, nebo dobrovolného), který by vedle faráře sboru byl pověřen pastorační péčí a sociální službou členům sboru?
Měly by sborové sestry, které takto někde pracují, mít možnost přijmout pověření diakonky?
Měly by sbory víc myslet na ty své členy, kteří jsou osamělí, nemocní, v krizi, hmotné nouzi apod. (a to ne jen na modlitbách)? Je vhodné hovořit v seniorátech a sborech o tom, zda určit část příjmů sboru (např. 10%) na pomoc takovýmto sociálně slabým členům, nebo členům v přechodné hmotné nouzi?
Jak ve sborech vést mladé lidi, kteří se chtějí uplatnit v sociální práci, k tomu, aby své uplatnění přednostně hledali v církvi a systematicky se na to jako diakoni (diakonky) připravovali?

Má synod v tomto smyslu přijmout výzvu své církvi? (např.tohoto znění):
Synod vyzývá členy ČCE, aby se modlili za to, aby Pán církve povolával věřící a obětavé lidi k sociální práci ve sborech i ve střediscích Diakonie a aby některé též povolával jako diakony a diakonky, tedy ty, kteří by se s pověřením církve připravovali přijmou i vedoucí místa v sociální práci církve. Vyzývá též kazatele a presbytery, aby o této potřebě vytrvale hovořili s dětmi i mládeží ve svých sborech.

Usnesení č. 57 1. zasedání 31. synodu:

Synod ukládá SR, aby dokument "Diakonská služba v církvi", který byl předložen v tisku č. 15 B, rozeslala k rozhovorům do sborů s tím, že případné výsledky rozhovorů sbory zašlou Komisi pro diakonát SR do konce roku 2003.