Otázka ordinace a vysluhování svátostí v ČCE

„Službou předsedání při večeři Páně může místní společenství (sbor, staršovstvo) pověřit podle zásady obecného kněžství kteréhokoli důvěryhodného bratra/sestru. Jde o to, aby takové pověření bylo opravdu projevem důvěry sboru, že osoba takto pověřená bude večeři Páně vysluhovat podle ustanovení Kristova, ne ve prospěch osobních či skupinových zájmů, že tak její služba bude směřovat k budování těla Kristova, ne k jeho rozdělení. Z tohoto důvodu je třeba souhlas seniorátního výboru (resp. seniora) s takovým pověřením. Zmíněný postup je třeba považovat za výjimečný.

Stanovisko poslance 30. synodu Marka Lukáška
k návrhu č. 163 ze 4. zasedání 30. synodu ČCE:

1. Zásada obecného kněžství neznamená, že v naší evangelické církvi může dělat každý cokoli. Výstižně se k tomu vyjadřuje např. Helvetské vyznání (z r. 1566) v čl. 18,8.¹ Jde přece o to, že má-li církev plnost darů Ducha, jednotlivec nikoli, jsou jednotliví členové církve pověřováni k různým službám. V naší církvi pověření pro službu slova a svátostí nazýváme ordinací a nemůže ho udělovat staršovstvo sboru, a to ani po dohodě se seniorem. Předpokladem k řádně udělené ordinaci jsou teologické znalosti i duchovní zralost. Tento předpoklad posuzuje povšechná církev reprezentovaná výlučně synodním seniorem. Evangelický teolog H.G. Pöhlmann ve svém Kompendiu dogmatiky² upozorňuje, že „nositel úřadu stojí v křesťanském sboru, a přece je jeho profétickým protějškem... Je odpovědný sboru a zároveň je odpovědný za sbor Bohu.“ To je ovšem něco, co výjimečně delegovaní neordinovaní členové sboru při jednorázovém vysluhování VP nemohou splňovat. Je otázka, jak by členové církve svátost takto provizorně udělovanou vnímali.
2. Vysluhování VP neordinovaným by znamenalo vážný rozchod s tradicí. Mezi tradičně laděnými evangelíky (napříč generacemi) je otázka kalicha velice citlivá – viz např. aktuální debatu o logu ČCE! Těžko uvěřit, že by se takoví členové ČCE s novou praxí smířili. Spíše si myslím, že by mohlo dojít k vážným rozkolům. Pomohlo by se tedy některým sborům Jihočeského seniorátu, uškodilo by se církvi jako celku.
3. Vysluhování večeře Páně neordinovanými je problematické i z hlediska Nového zákona. Mám na mysli především exemplární ustanovení – ordinaci – sedmi diakonů ke službě u stolů, Sk 6,1–6.
4. Jednalo by se též o popření smyslu ordinace presbyterů. ČCE si nouze související s nedostatkem kazatelů je vědoma. Proto existuje vzdělávání vedoucí k ordinaci presbyterů ne-teologů. Proč nejde Jihočeský seniorát touto cestou? Zdá se mu příliš zdlouhavá?
5. Rozpor mezi praxí a řády. Řešení, které navrhuje PO teologický, je s ohledem na řád v církvi nepřijatelné. Synod přece nemůže schválit něco, co je v rozporu s řády a Církevním zřízením.
6. Výjimečná ustanovení vždy stejně ovlivňují běžnou praxi. V diskusi vedené na synodu uvnitř teologického odboru jsem upozornil též na ekumenické nesnáze. Mí odpůrci reagovali argumentem, že i římskokatolická církev připouští ve výjimečných situacích, aby křtili i nevysvěcení laici. Jenomže: zde jde zpravidla o ohrožení života. Nedomnívám se, že něco takového v případě VP přichází v úvahu. Naopak si myslím, že pokud by synod připustil, aby neordinovaní ve výjimečných případech sloužili večeří Páně, tato výjimka by měla zpětný vliv na normální život církve. Vznikla by otázka, proč vlastně mají být kazatelé a presbyteři ordinováni a zda by se svátosti nemohly vysluhovat prostě všude tam, kde se ukáže potřeba, bez ohledu na to, zda jsou přítomni ordinovaní nebo ne. To by ovšem vážnost, kterou svátostem připisujeme, velmi snížilo.