Příspěvek církví Leuenberského společenství v Rakousku k porozumění mezi Českou republikou a Rakouskem

1. Podnět a záměr

Česká republika se chce a má stát členkou Evropské unie. Dlouhé společné dějiny Rakouska a českých zemí, četné vazby hospodářské, vědecké, kulturní a náboženské v minulosti i přítomnosti, a také osobní vztahy, zavazují Rakousko, aby svému sousedu v tomto úsilí bylo nápomocno a vyšlo mu vstříc na cestě do společné Evropy.

Vztahy mezi Českou republikou a Rakouskem jsou však také zatíženy bolestnými zkušenostmi v dějinách a různými problémy současnosti. V souvislosti s jednáními o vstupu do EU se kamenem úrazu staly zvláště otázky bezpečnosti jaderné elektrárny v Temelíně a některé z dekretů, které bezprostředně po konci 2. světové války vydal Edvard Beneš, prezident Československé republiky.

Církve Leuenberského společenství v Rakousku chtějí předkládaným prohlášením poskytnout konstruktivní příspěvek k vnitrorakouské diskusi. Předáváme toto prohlášení Leuenberskému společenství církví v ČR k posílení našeho vzájemného společenství. Tím chceme posloužit vzájemnému dorozumění mezi našimi zeměmi pravdivě a s respektem jedněch vůči druhým.

2. Společenství na základě Leuenberské konkordie

„Zvěstování církví nabývá ve světě věrohodnosti, když církve dosvědčují evangelium v jednomyslnosti. Evangelium osvobozuje a spojuje církve ke společné službě. Ta je službou lásky a platí člověku v nouzi a usiluje odstranit příčiny této nouze. Úsilí o spravedlnost a mír ve světě vyžaduje, aby se církve stále více zhošťovaly své odpovědnosti společně.“ (LK 36)

V dějinách byly církve, na základě své identifikace s národy a etnickými skupinami, nejednou vtahovány do konfliktů a proto nehrály vždy roli faktoru smíření a narovnání. Rozhodující význam tudíž bude mít to, aby se církve naučily odpírat manipulacím pro politické a národní účely.

V této souvislosti připomínáme pohledy, které vypracovala regionální skupina Leuenberského společenství církví z jižní a střední Evropy (za účasti též našich církví) ve studii s titulem „Církev-lid-národ-stát“; studie byla přijata 5. valným shromážděním v Belfastu 2001: Národ v evangelickém pochopení je třeba postavit do světla orientace na Písmo svaté a měřit hlediskem toho, co slouží k životu. Národ chápeme jako historické společenství sdílené zkušenosti. Je evangelickým přesvědčením, že národ se orientuje k čestnosti, střízlivosti a autentičnosti. „Jde o společenství sdílené zkušenosti, které se raduje se zdaru vlastního i cizího, ale nevytěsňuje ani nezdary, nezamlčuje selhání, je ochotno přiznat vinu a nezapomíná na oběti. (Církev-lid-národ-stát, 5.4.5)

V tomto smyslu prohlašují církve Leuenberského společenství v Rakousku, že se hodlají rozhodně a veřejně zasazovat o smíření a dobré sousedství s Českou republikou.

3. Důležitá stadia společných dějin

Dějiny obou sousedících zemí přinesly velké množství společných výkonů na poli kultury, vědy, hospodářství. Ovlivnily tím Evropu. Zároveň byly tyto dějiny určeny také útlakem a násilím. Abychom tomu porozuměli, je třeba připomenout některá stadia těchto dějin.

Reformní hnutí 14. st. v Čechách významně postoupilo působením Jana Husa. Jeho odsouzení r. 1415 na kostnickém koncilu a jeho upálení vedlo k husitskému hnutí. Stejně jako v Rakousku bylo i v Čechách koncem 16. stol. asi 90 procent obyvatelstva evangelického vyznání.

Proto k historickým traumatům českého národa patří bitva na Bílé hoře r. 1620. Přinesla zánik politického významu Čech a vítězstvím Habsburků a protireformace znamenala pro evangelíky dobu temna.

Aby zabránil navázání na husitství, nevzal Josef II. ve svém tolerančním patentu v úvahu konfese české reformace. Nekatolické obyvatelstvo českého jazyka bylo postaveno před alternativu: buď augsburské nebo helvetské vyznání. Oba dokumenty však byly pociťovány jako dokumenty cizí tradice.

Národnostní konflikt byl podstatně určen zklamáním z rakousko-uherského „Narovnání“ v r. 1867 a tím, že Čechům bylo odepřeno zrovnoprávnění.

Na tomto pozadí je pochopitelné, že Češi v 19. století toužili po své národní církvi a že otázka jazyka zatěžovala komunikaci mezi sbory, což posléze vedlo k oddělení církví podle etnických hledisek.

Založení Československé republiky po pádu habsburské monarchie probíhalo v duchu „národního znovuzrození“, což mělo za následek nedostatky a chyby v politice vůči německé menšině.

Mnichovská dohoda ze září 1938 (Čechy vnímána jako mnichovský diktát) vedla k připojení území s většinou německého obyvatelstva (Sudety) k Velkoněmecké říši.

Zatímco rakouští demokraté na útěku před austrofašistickým státem nacházeli v letech 1934-38 v demokratickém Československu útočiště, měli Rakušané po připojení sudetských území podíl na rozbití sousedního státu a na dlouholetém útlaku českého obyvatelstva.

V březnu 1939 obsadil nacistický režim zbylá území Čech a Moravy a zahájil hroznou násilnou nadvládu v tzv. Protektorátě.

Konec války znamenal vyhnání miliónů Němců, též z Československa. S koncem války propukla nenávist, která se obrátila proti všem Němcům ve zloduchu kolektivního trestu.

4. K problematice tzv. Benešových dekretů

Pod tímto souhrnným názvem rozumíme 143 opatření, jež zastupovala zákony, které byly učiněny mezi 21.7.1940 a 17.10.1945 prezidentem Benešem, žijícím v londýnském exilu. Na prezidenta Beneše byla přenesena zákonodárná pravomoc. Ústavním zákonem Prozatímního národního shromáždění z 28.3.1946 byly tyto dekrety schváleny a povýšeny na zákon. Většina těchto dekretů obsahuje důležité státoprávní a organizační otázky a je proto v právním a politickém sebeporozumění Československa, resp. České republiky chápána jako základ státní existence.

Jen několik málo těchto dekretů jsou relevantní pro otázky vyhnání a vyvlastnění sudetských Němců; pro jejich analýzu je dobrou pomocí rozlišovat mezi těmito kategoriemi:

Fyzické vyhnání
Zbavení státního občanství
Vyvlastnění
Trestné činy vůči sudetským Němcům
Slučitelnost s hodnotami EU

Fyzické vyhnání Němců z jejich území po 2. světové válce a trestné činy na nich spáchané v této souvislosti, nemají žádnou přímou souvislost s Benešovými dekrety. Dekrety vyhnání nenařizují a neospravedlňují spáchané trestné činy.

Vyhánění, a to i tzv. divokému odsunu, však československé úřady nebránily, trpěly je a podporovaly, což může zakládat právní odpovědnost Československé republiky a jejího následného státu. Na druhé straně však naprosto není jisté, že násilné přesidlování skupin obyvatelstva (po 2. světové válce rozšířená praxe) zásadně odporovala tehdejšímu mezinárodnímu právu.
Zbavení státního občanství bylo nařízeno dekretem č. 33 z 2.8.1945. Zda toto opatření bylo v rozporu s mezinárodním právem, je sporné. Zaprvé je otázkou, zda v té době existovala norma, která by zapovídala zbavení občanství. Takovýto zákaz se vyskytuje snad v Konvenci k zabránění bezdomovectví z r. 1961, k níž Československo nepřistoupilo, ovšem i tam jen s omezením na případy, kdy by zbavení občanství vedlo k bezdomovectví. Ale protože sudetští Němci v r. 1938 obdrželi německou příslušnost, nebyla by ani tato norma použitelná.
Řada dekretů se vztahuje k vyvlastnění majetku sudetských Němců (č.5 z 19.5.1945, č.12 z 21.6. 1945, č. 108 z 25.10.1945). Je dobře možno argumentačně vycházet z tehdejší protiprávnosti diskriminačního vyvlastnění bez náhrady. Je však z hlediska mezinárodního práva zároveň nesporné, že takový protiprávní akt (pokud neexistují vlastní mechanismy lidských práv) může reklamovat pouze domovský stát vyvlastněných. V naší souvislosti je to v každém případě Německo. Navíc pak se Rakousko smlouvou z r. 1974 zřeklo majetkových nároků svých občanů, kteří byli před březnem 1938 občany Rakouska, vůči Československé republice.
Amnestie pro trestné činy proti Němcům je legalizována ne některým z Benešových dekretů, nýbrž zákonem č. 115 z 8.5.1946 (O zákonnost jednání, souvisejících z bojem o znovuzískání svobody Čechů a Slováků). Jak svědčí nálezy soudů z devadesátých let, je tohoto zákona ještě dnes užíváno. Jednou z nosných zásad lidských práv je to, že státy mají přijmout efektivní opatření k ochraně života jednotlivců. Do toho patří též trestní stíhání obviněných zločinců. Proto četné orgány lidských práv (Výbor pro lidská práva OSN, Meziamerický soudní dvůr pro lidská práva a v náznaku též Evropský soud pro lidská práva) stanovily zásadní nepřípustnost generálních amnestií.
Je nepochybné, že podle dnešního pojetí práva jsou masové vyvlastnění, odnětí státní příslušnosti a vyhánění nepřípustné. Avšak při posuzování konformity právního řádu uchazeče o přistoupení k EU s právním řádem platným v EU se nemůže jednat o přezkoumání historických událostí podle právního měřítka aktuálně dnes platného. (Tomu by vyhovělo jen málo států EU.) Spíše je třeba zkoumat, zda ještě dnes existuje relevantní působení bezpráví, které je v rozporu se společnými evropskými základními hodnotami. V této souvislosti je zvláště problematická platnost zákona o amnestii z r. 1946 a tím perpetuace tehdejšího bezpráví.

Současná diskuse je však také výrazem změny paradigmatu v chápání práva. Právní nároky realizované domovskými státy postižených (např. reparačními závazky nebo zřeknutí se těchto závazků v mírových smlouvách, redukované vyrovnání v globálních dohodách o odškodnění) jsou v rostoucí míře zpochybňovány ve prospěch koncentrace na práva jednotlivců, s odvoláním na Všeobecnou deklaraci lidských práv z r. 1948.

5. Prohlášení Českobratrské evangelické církve „K problematice vysídlení sudetských Němců“ z 18. listopadu 1995

V této souvislosti odkazujeme s velkým respektem a vděkem na prohlášení Českobratrské církve evangelické z r. 1995. Zde se mimo jiné říká:

„Radikální a zdánlivě definitivní řešení problému vztahu Čechů k Němcům v českých zemích jejich globálním vysídlením po druhé světové válce jeví se nám, přes všechno povědomí minulých křivd, jako krok mravně pochybený…

Zcela odsouzeníhodné jsou zločiny, jichž se mnozí Češi dopouštěli na Němcích před odsunem a během něho, ať byl jejich rozsah a počet obětí jakýkoli a bez ohledu na případné úřední krytí takových činů. Za hanebný je nutno považovat i zákon 115/1946 o jejich hromadné exkulpaci (pokud byly spáchány do 28.10.1945)…

Hluboce litujeme i způsobů, jakými bylo nakládáno s majetkem bývalých německých spoluobčanů, často bez skrupulí zabraným , rozchváceným či zničeným…

Chápajíce pocity těch, které kdysi české úřady poslaly s minimem osobního majetku přes hranice, i jejich potomků, včetně hloubky zranění dětí či vnuků těch, kteří zahynuli či byli zavražděni, dovoláváme se toho, aby i oni nahlédli hloubku traumatu, které bylo předtím způsobeno z německé strany Čechům podílem na rozbití společného demokratického státu a uvržením celého českého národa na pokraj záhuby…

Jsme si však vědomi, že cestu k budoucnosti neotevírají nekonečné rekriminace, nýbrž upřímná lítost, vzájemná snaha o pochopení a touha po smíření.“

6. Otázky z české strany

Na pozadí tohoto prohlášení, které může být považováno za zvláště významný příklad pro podobné texty z české a německé strany, ať církevní, ať státní provenience, reagují mnozí Češi na diskusi v Rakousku podrážděně.

Kladou otázky: Proč Rakousko zpochybňuje dobré sousedství s Českou republikou právě nyní? Rakouské vlády byly ochotny uzavřít majetkové otázky formou mezinárodních smluv s komunistickou vládou v Praze. Proč mají být nyní, 12 let po obratu k demokratickému státnímu zřízení, tyto otázky znovu virulentní? K čemu sloužilo odstranění železné opony – k dobrým sousedským vztahům nebo ke zdůvodňování nových nároků? Obyvatelé dotčených oblastí mají obavu, že nyní, již v druhé generaci, mohou přijít o své majetky, domy, podniky. Vzniká pocit pokoření, když hospodářsky silnější soused paternalisticky prověřuje právní systém této země a chce rozhodovat o jeho platnosti.

Rakouské aktivity proti Benešovým dekretům a proti jaderné elektrárně Temelín jsou v České republice pociťovány jako jednostranné a obtěžující akce. Zdůrazňujeme, že tyto otázky mohou být rozřešeny jen v rámci právního systému EU.

7. Široké hnutí za zlepšení vztahů

Vděčně zjišťujeme, že existuje široké hnutí partnerských vztahů mezi církevními sbory obou zemí. Jsme vděčni za snahy římskokatolické biskupské konference a Ekumenické rady církví v Rakousku navázat a prohlubovat kontakty s českými partnery a vykročit cestou k dorozumění a smíření. Jsme vděčni za znamenitou spolupráci v oblasti hospodářství, průmyslu, obchodu, vzdělání a vědy.

Právě spolupráce ve vzdělání, vědě a výzkumu poskytuje vhodnou základnu pro aktivity zaměřené do budoucnosti. V partnerství škol, v partnerství univerzit, jichž je 26, ve výsledcích „Evropského roku jazyků“, v účasti rakouských a českých studujících a mladých vědců na evropských programech mobility a v četných společných výzkumných projektech leží velkolepý potenciál pro budování dobrých česko-rakouských vztahů.

Podepsané církve chtějí a budou zintenzivňovat osobní vztahy a uskutečňovat projekty konkrétních akcí setkávání a spolupráce.

8. Náš společný dům: Evropa

Své úsilí musíme posléze spatřovat ve větší souvislosti: v souvislosti s konceptem míru, uskutečňovaným cestou integrace Evropy, a s příspěvkem reformačních církvích ke sjednocující se Evropě.

Ve studii „Církev-lid-stát-národ“ je pro tuto věc postulován „Leitmotiv Evropa“: „Proti podrážděnosti a problematizování evropského procesu berou církve Leuenberského společenství vděčně na vědomí, že pod tímto Leitmotivem činí lidé, skupiny obytelstva a instituce pokus lidsky utvářet prostory života mezi nacionalismem a globalitou. Evropa se stává pojmem pro společné zvládání krizí a konfliktů. Aby se to zdařilo, k tomu církve Leuenberského společenství chtějí poskytnout svůj příspěvek. Vycházejí z reformační tradice, která je s dějinami Evropy těsně spojena. Přes všechny odlišné zkušenosti je pojí společné pochopení evangelia. Usilují o společenství svědectví a služby.“ (6.3.1.)

Těmito úvahami vydáváme svědectví o společenství, jež nám bylo darováno v Ježíši Kristu, a zasazujeme se o dobré sousedství jako svou službu lidem.

Evangelická církev a.v. v Rakousku	Mgr Herwig Sturm, biskup
Evangelická církev h.v. v Rakousku	HR Mgr Peter Karner, superintendent
Metodistická církev v Rakousku	Mgr Lothar Pöll, superintendent