Takže jo, díky za podněty. Moderní kritika náboženství mi připomíná hlas už třeba starozákonních proroků (o Dawkinsovi teď nemluvím, ten mi připadal vždy plytký), a přesto jsou pak později i v Bibli proudy které zvednou rukavici mluvení o tom, že Bůh je blízký, my jsme jeho děti, můžeme mu být nablízku. Až k listům Janovým, kde pisatel explicitně oslovuje adresáty jako "děti" (i když možná ve vsmyslu "děti církve", kde zase "církví" - rozpovídávám, protože se to týká naší diskuse, je míněn konkrétní "sbor" - viz 2J 1.13).

A k té rodinnosti: když nad tím teď dále přemýšlím, už ani kazatelce bych teď nepřisuzoval obraz sboru jako rodiny, zůstal bych u klasičtějšího "společenství bratrů s sester". A "traumatizující zkušenosti s rodinou"? No právě proto! My dva bychom se asi shodli, že takové vnímání sboru, kdy si na blízkost hrajeme a zahráváme si s falešnými emocemi a kde jsou pod nabídkou love bombingu zase ukryté mocenské hry, může mnohým zúčastněným ublížit. - Ale možná právě proto už Ježíš tolikrát chce, abychom viděli svou jednotu duchovní. V opravdovém odpuštění, v opravdové službě. Abychom byli bratři a sestrami, údy jednoho těla. Náš profesor praktické teologie Filipi nám říkal, jak silným symbolem je pití z jednoho kalicha: "to přece neděláte ani doma, abyste pili z jednoho hrníčku". I v Novém zákoně máme tedy rodinná traumata (v doslovném smyslu už Ježíšova rodina, v duchovním smyslu už společenství Ježíšových učedníků), a přesto se tu stále zápasí o to, že si my křesťané takto nesmírně blízko, léčivě blízko být můžeme. Mé občasné dobré zkušenosti z církve mi to potvrzují.