Nenapsal jsem nikde, že kazatelka dělá z posluchačů děti. Když to stavíte tímto způsobem, musel bych napsat, že kazatelka i samu sebe chápe jako dítě, i sebe vnímá dětsky. Když jsem uplatňoval námitku infantilní religiozity, která v jejích kázáních dost slaví hody - ovšem i v jiných kázáních jiných kazatelů - znamená to, že samo pojetí člověka, se kterým se tu zřejmě nereflektovaně pracuje, má infantilní povahu. Ve vámi vybraných výpovědích jde o důraz na naši akceptovanost Boží /Bůh nás má rád takové, jací jsme, chybující, omezení/, o důraz, že Bohu záleží na našich přáních. Hlavně však u této kazatelky důraz na "pravdu emocí", na naše ospravedlnění z hloubky a vážnosti našich emocí. Jde tu o jedinečnou nahrávku na smeč výčitkám mnou už výše jmenovaných kritiků náboženství devatenáctého a dvacátého století, že náboženství hlavně ukájí naše dětské potřeby, odpovídá na dětské stadium našeho vývoje, které má být standardně překonané dospěním a přijetím odpovědnosti. Podobná kázání by se mohla svorkou připínat k Freudově Budoucnosti jedné iluze.

Role sboru v kázání. Je to už poněkolikáté, co tu zlobně zamítáte rozpravu o tomto tématu. Přitom jde o téma, které je možná ze všech témat úplně nejvíc všímané všemi, kteří v církvi nejsou insidery. Jde o otázky - jaký má zvěstovatel prospěch ze zvěstování, jak moc je jeho prospěch osobní? To jsou všechno úplně náležité otázky a pokud je vy vytěsníte, ostatní je stejně nevytěsní. Takové otázky se objevují i v mimocírkevní skutečnosti. Není ten obětavý učitel nebo skautský vedoucí pedofilem? Není ten a ten politik ve svých navrhovaných postupech snahou hledat dobré živobytí pro sebe a pro svou stranu? Nestará se hlavně, aby zůstal dlouho u moci? Nepoužívá matka své dítě jako prostředek proti otci? Nenaslouchá ten pán té slečně a nereaguje vstřícně na její podněty jenom v naději, že ji dostane do postele? Je prostě úplně všudypřítomné, že interakce ve světě mají nějakou egoistickou komponentu a čím víc se tato diskuze zamítá a čím zlobněji se trvá na čistém idealismu, tím je to celé akorát nedůvěryhodnější.

Důraz na sbor a sborovost, ve vámi vybraných kazatelčiných formulacích tolik silný, ukazuje ostatně určité vývojové uhnutí od obrazu církve v Novém zákonu. Jestli jsem to pochopil dobře, četbou biblických textů i četbou akademických spisů o prvních křesťanských generacích, v korpusu knih Nové Smlouvy podobný důraz na roli sboru není. Tam totiž žádný lokalizovatelný sbor jakožto jednotka křesťanského života neexistuje. Křesťané se setkávají po domech, křesťanství je životní cestou, mnohovrstevné a chaotické prožívání a spoluprožívání vztahu mezi člověkem a Bohem Otcem Ježíše Krista. Neexistuje tam z dobrých důvodů svatyně. Křesťanskost je to, co si nosí křesťané v sobě a s sebou. Společenství abych tak řekl klopýtá za věčnou nadějí. Nekoná se tu liturgie v našem slova smyslu, chybí profesionální klérus, hodně se organizují sbírky a podpora vdov a sirotků. Nějaký větší důraz na církevní sbor vidím až v pastorálních epištolách, které ale podle všech historických konsenzů neodrážejí dobu prvních křesťanských generací. Mohly vzniknout třeba i 150 po Kristu. Když autoři novozákonních listů občas napomínají nějaké církevníky, aby se nevzdalovali od sborového života, apelují ne na jejich spásu, ale spíš slušnost: Žd 10,25.

V kazatelčiných formulacích nevnímám silný důraz na pochopení členů sboru jako členů rodiny. Možná je ten důraz ve vámi necitovaných trsech kázání. Ale divím se, že vás nenapadne, jak je pojetí sboru jako rodiny sporné. Pro mnoho našich současníků i předků představuje rodina dost traumatizující zkušenost. Nikde není zaručené, že rodina je společenstvím míru a lásky. Mnozí z rodin utíkají, dávají přednost životu bez rodiny a mnozí z těch, kteří vytrvávají v rodinách, se trápí.