No jistě, tohle by nepovažoval za možné nikdo, kdo slyšel Nohavicu zpívat jeho „Mám jizvu na rtu“ – „v Paříži četl jsem si ruskou verzi L'̕Humanité / a z Bible zatím pochopil jen věty nerozvité“. Je jasné, že ani tohle jedno slovo nedovede Nohavica správně francouzsky vyslovit, nemluvě o tom, že tedy četl ruskou verzi. Tohle nezakládá přijatelné podmínky pro překládání Viana.

Máte svou specifickou definici „duchovního“, odlišnou od skoro všech úzů používání slov „duchovní, spirituální“ - komplikujete to protikladem imanentní x transcendetní. Duchovní fenomén je pro religionistiku i všemožná obvyklá užívání toho slova takový, který nějak překračuje každodenní utilitaritu a míří k hlubším, rituálním nebo exaltovaným polohám – bez bližšího určení, kde se toto duchovno bere, jak moc je autentické, validní. Prakticky to samé imanentno používáme ale všichni: ti, kteří v nic vyššího nevěří, ti, kteří vyznávají monoteismus, polyteismus, panteismus. Pouze my, kteří přijímáme transcendentního Boha, interpretujeme toto naše společné imanentno jinak. Rudolf Steiner přirovnává vztah materiálního a duchovního (vím, že to není úplně totéž co imanentní x transcendentní , ale pro tento výklad se Steinerův příklad beztak hodí) ke kostkám ledu plujícím ve vodě. Čili i materialita je specifickým projevem ideality, a tedy i imanenci lze v nasvícení křesťanským nebo jiným náboženským poznáním pochopit jako dar transcendence. V tomto smyslu jsou duchovní fenomény a duchovní témata vlastně všechny věci, všechny skutečnosti, cokoli se tu může stát duchovním setkáním, jakákoli nejbanálnější každodennost, pokud je nějak zdařile nasvícen její přesah. Nechat nás zakusit duchovní souvislosti se právě daří velkým umělcům, bez ohledu na vlastní pochopení svého uměleckého tvoření. Neboli aby mělo nějaké umění náboženskou hodnotu, není třeba, aby sám umělec „měl víru“. Stačí, že jeho kreativita je tak dobrá, že nechává vystupovat hlubší dimenzi věcí a témat – tu duchovní dimenzi.

Ale všiml jsem si, že asi hlavním tématem vašeho článku je matná a moralizující recepce Nohavicovy tvorby a osobnosti v prostředí českého církevního i mimocírkevního prostředí (viz podtitul „Sonda do dnešního sudičství“). V tomto směru samozřejmě škoda slov. České i českobratrské prostředí je zatíženo takovou mírou nekultivovaného haterství, primitivity, kýčovitého moralizování a nepořádného myšlení, že cokoli velkého i malého semele do prasečích otrub. Podobné sudičské úsudky jsme potkali všichni, kdo jsme procházeli českým reálným nebo i virtuálním veřejným prostorem, i my všichni, kteří jsme se někdy zdržovali na čce bohoslužbách a ve sborovém životě. Přitom v životě průměrného českobratrského faráře moralizujícím o Nohavicovi je mnohem více vážných poklesků a banálního zla než v životě Nohavicově.